Swing Band Tábor

Po asi 5 koordinačních schůzkách a týdenním dohadování se zástupci města a výprav, jak se dostaneme do Kostnice a zpátky, s tím že ještě den před odjezdem nebylo zcela jasné nic, jsme při odjezdu z autobusáku zjistili, že všechny kapely – cca asi 35 muzikantů mají pro sebe celý (největší a nejluxusnější) asi padesátimístný autobus. Nechali jsme proto ostatní skupiny, ať se rozpočítávají do zbytku autobusů, které byly neuvěřitelně narvané, a vyrazili. Po cestě se, tuším, nic zajímavého nestalo. Absolvovali jsme podvečerní raut na radnici a druhého dne dopoledne vystupovali v sále Koncilu. Pravda, před tolika diváky jsme už dlouho nehráli a i tak nám všech deset Čechů a personál restaurace občas zatleskal. Odpolední vystoupení v „Mušli“ už bylo daleko lepší, to jsme i přidávali. Jinak ale celkově organizace partnerství v Kostnici vypadala stejně jak před pěti lety (kdy jsme zde byli naposled) a vůbec se nedá srovnávat s akcemi před dvaceti čtyřmi lety. Mimochodem, Josef Janda byl tenkrát účastníkem toho prvního setkání, hrozně rád na to vzpomínal, dokonce se potkal i s člověkem u něhož tehdy týden bydlel. Potkali se, věřte nebo ne, v autobuse městské dopravy a dokonce se hned i poznali… (Ale nikoho z oficiálů takovéto věci nezajímají, což je poměrně tristní… Ale raut byl…)

Pro přesnost – bydleli jsme v Jugend Herberge, v sestavě chyběl Zdeněk Straka, tak na baryton sax hrál Mirek Pecháček.

Celý výlet do Německa probíhal ve velice poklidném duchu a kromě jediné nepříjemnosti, kdy nějaký Němec nás hnal před sebou na pokoje, zamykal za námi a volal „Aus! a Ruhe! A Is das méglicht cu šláfen ja?“… Jen Kuba Smrčka z His Masters řikal: „Jaký se nedá spát? Tady na stole několik lidí poměrně klidně usnulo…“

Oproti Rumunsku nám Partnerství s německých městem znepříjemnilo snad jen několik ztrát. Přímo za podiem „Mušle“ – během produkce ztratil Swing Band jeden stojan na noty, His Masters Voice Band peněženku a mobil, vedoucímu hasičů někdo ukradl slavnostní uniformu a Pouličníkům se ztratila valcha…